Hart’n’Stone
Existují místa, kde se dokonalost nevnucuje.
Je ve vzduchu, někde mezi prvním pozdravem z kuchyně a poslední lžící dezertu, který zůstane déle, než si myslíte.
Ten Hart’n’Stone v Hartbergu je takové místo – tiché, jasné, soustředěné.
Restaurace, která nese své jméno jako krédo: tvrdá v nárocích, postavená z kamene, ale s teplem otevřeného krbu.
Martin Steinkellner stojí v kuchyni, jako by to byl rezonanční prostor.
Slyší, jak ingredience mluví.
Jak kus celeru klade odpor, když má ten správný bod varu.
Jak máslo začne šeptat, když dosáhne dokonalého okamžiku.
Právě tato pozornost činí jeho jídla tak tichými a zároveň tak naléhavými.
Nejde zde o choreografie pro Instagram, ale o poctivé řemeslo – o to, co se děje mezi trpělivostí a instinktem.
Kuchyně v Hart’n’Stone žije z kontrastů:
Jelení játra I lišky I červený rybíz
od Martina Steinkellnera
Zde se jeho postoj dotýká postoje Herbeus Greens:
Oba věří v neviditelné řemeslo za tím viditelným.
V odpovědnost pracovat tam, kde má člověk kořeny.
V sílu krátkých cest, které nepotřebují marketing, protože jsou chutnatelné.
A v regionalitu, která nepracuje s hranicemi, ale se vztahy – mezi zemí a talířem, mezi producentem a kuchařem, mezi kuchyní a hostem.
Když člověk večer stojí v Hart’n’Stone u baru a světlo dopadá na kamenné zdi, cítí, že zde nic není zinscenované.
Je to klid týmu, který si důvěřuje.
Koncentrace kuchaře, který raději piluje talíř, než aby o něm mluvil.
A tiché vědomí: Když člověk přenechá jeviště produktu, nepotřebuje velká slova.
